Tožice jako součást cvičiště Waffen-SS, článek od PhDr. Tomáše Zouzala
Uprostřed druhé světové války se Tožice stejně jako mnoho dalších vesnic Benešovska a Sedlčanska stala součástí výcvikového prostoru Waffen-SS, když na území mezi Vltavou, Sázavou, Benešovem a Sedlčany došlo k vysídlení téměř dvou stovek vesnic a záboru území o rozloze cca 450 km2. Tento tzv. SS-Truppenübungsplatz Böhmen představoval vůbec největší vojenské cvičiště v historii českých zemí, založen byl roku 1941 rozhodnutím v Berlíně a reálně existoval v letech 1942–1945.
Východní hranici cvičiště tvořila střídavě silnice a železnice Praha–Tábor, v oblasti severovýchodně od Tožice to byla silnice, poté od jejího křižování s tratí jihovýchodně a jižně od vsi železnice. Tožice tvořila tehdy část obce Božkovice a společně s ní dostala vyhláškou z 2. července 1943 rozkaz k vyklizení do jara 1944 jakožto součást páté, tj. poslední etapy vysídlení zabíraného území. V té době se stěhovali lidé z etapy třetí a čtvrté, kteří již těžko sháněli ubytování, a velitel cvičiště Alfred Karrasch proto koncem července 1943 nařídil, aby se lidé z Radošovic a Tožice předčasně do 1. října 1943 vystěhovali a uvolnili tak místo pro rodiny z obcí čtvrté etapy (severního Sedlčanska). Zásluhou vedoucího Přesídlovací kanceláře ministerstva vnitra Jiřího Šrajera se tak nestalo. Šrajer upozornil, že rozhodnutí odporuje vyhlášce (tj. že termíny vyklizení budou stanoveny nejméně tři měsíce předem) a také upozornil na nedávné výroky protektorátních ministrů, kteří jménem K. H. Franka a protektorátní vlády ujišťovali obyvatelstvo, že platí jen informace uvedené ve vyhláškách.
Tožice se tak vyklízela až v termínu do 15. března 1944 a v rámci cvičiště se stala hraniční vesnicí. V praxi to znamenalo, že zde neplatil plošný požadavek vystěhování, ale naopak zde vzniklo jedno ze zásobovacích center SS, totiž pobočka SS-Hofu Božkovice (později SS-Hof Zahradnice). Obyvatelé pracovali při tomto pobočném dvoře na Tožici, majetek jim byl vyvlastněn, směli mít jen propachtován hektar půdy a za pole i dům, kde bydleli, museli platit poplatky do pokladny SS. Koncem února 1944 bylo při dvoře evidováno jen 10 zaměstnanců, ale postupně přibývali lidé přistěhovaní z rušených SS-Hofů (Suchdola, Hodětic, Manělovic, Hůrky či Libohoště), takže v létě 1944 zde již pracovalo až 70 lidí. Poté následoval pokles, načež se až do konce války udržoval stav 40–50 lidí. Na Tožici sídlila také německá četnická hlídka, jejímž úkolem bylo střežit hranice cvičiště.